Podivný případ slečny Marelové

Pondělí v 18:57 | Zuzana |  Tajemné skutečné příběhy

DIAGNÓZA ZNĚLA: VELMI TĚŽKÉ KÓMA. JAK TO, ŽE JSEM
TO VĚDĚLA? MOJE DUŠE SI TOTIŽ ŽILA DÁL SVÝM
VLASTNÍM ŽIVOTEM.

Víte, je to skutečně nepopsatelný pocit, když se nad vámi sklání mnoho lidí,
komunikují s vámi a dotýkají se vašeho těla. A vy se nemůžete ani pohnout. Svaly
jsou tuhé, jzyk zchromlý, oční váčka těžká a jediné, co se vás pulzuje, je vědomí,
že by jste se tak strašně ráda chtěla pohnout a dál těm všem kolem najevo, že se
vracíte!
Kola džípu prořízla hlubokou blátivou břečku a já kroutila volantem prudce nalevo,
abych se vyhnula další ohromné kaluži na lesní cestě. Téměř ve stejném okamžiku se
ozval mobil. Hmátla jsem po něm nacvičeným pohybem. Za půl hodinky bych mohla
být u tebe. Tahle cesta je tankodrom. Mít jiný auťák, tak jdu pěšky! zvolala jsem do
mobilu. Na druhé straně se ozvalo několik stručných instrukcí od mé nejlepší
kamarádky, se kterou jsme hodlaly strávit prodloužený víkend na její horské chatě.
Odhodila jsem mobil na sedadlo spolujezdce. Bylo to ve stejném okamžiku, kdy jsem
nalevo od sebe postřehla pohyb. Nečekaný a tak rychlý, že jsem stačila sotva
zareagovat! Padající kmen velkého smrku náhle přeťal můj obzor a já místo brzd
použila pedál plynu! Vykřikla jsem! Zašermovala rukama a vzápětí si jimi přikryla
tvář. Padající tělo stromu zasáhlo střechu mého džípu. Pamatuji si jen zvuk,
podobný lisování plechu a třískot skla, které vybuchlo jako přefouknutý balon.
Vůz se zastavil a mé vědomí se propadlo kamsi do hlubin mozku, odkud se jen
těžko dere zpět na povrch!

Žila jsem! To byla první myšlenka, která mi kmitla hlavou, jakmile jsem se
probrala. Ležela jsem na posteli obklopena mnoha přístroji, jako bych byla
hlavním objektem nějakého výzkumu. Piulzoval ve mně život, ale dával o sobě
vědět jen prostřednictvím oněch přístrojů, které vyplňovaly prostor jednotky
intenzívní péče. Před malou chvílí se nade mnou sklánělo několik osob. Lékaři a
lékařky. Slyšela jsem každé jejich slovo. Ležela jsem v kómatu už několik dnů.

Diagnóza... mnohočetná poranění mozku. Padající kmen stromu prorazil střechu
mého džípu a slisoval vnitřek společně se mnou jako obsah konzervy. Vytahovali mě
až po hodné chvíli hasiči pomocí speciální vyprošťovací techniky.
Žila jsem, ale dosud jsem byla uzavřena ve svém těle jako mumie ve
staroegyptském sarkofágu! Když lidé shromáždění kolem mě mluvili, tolik tolik se
mi chtělo otevřít ústa a křičet. Ale nešlo to!
Až jednoho večera jsem náhle pocítila ve svém těle cosi velmi podivného. Má snaha
pohnout se byla náhle korunována velmi zvláštním úspěchem. Zdálo se mi, že se mé
tělo nadzdvihlo jako bodláčí chmýří. Bylou lehounké jako babí léto a já si
uvědomila, že stojím. Ohlédla jsem se na své lůžko. Mé tělo na něm dosud leželo.
Nehybné, bez života, zapletené do barevných dálnic hadiček napojených na
přístroje. Stála jsem ohromena tím, co se stalo. Viděla jsem sama sebe. Odcházela
jsem z pokoje a přesto jsem v něm ležela. Vyšla jsem na chodbu. Dveře byly
pootevřené a já se jimi protáhla jako průvan. Kráčela jsem po dlouhé chodbě jako
stín. Pak nad moji hlavou zablikaly neonové zářivky a já spatřila na druhém konci
chodby kráčet jednu z ošetřujících sester. Zmocnil se mě zvláštní pocit. Kroky bosých
nohou, pleskající patami o sandále s vysokými korkovými oidrážkami, se přiblížily.
Obličej sestry byl naprosto lhostejný. V okamžiku, kdy mě míjela, nepohlédla ani
úkosem na moji postavu, stojící nehybně uprostřed chodby. Zdálo se, že mým
tělem částečně prošla. Nic jsem necítila. Nevážila jsem ani gram. Jediné, co jsem
cítila, bylo vědomí, že mě cosi kamsi vede. Prošla jsem zvolna dlouhou chodbou.
Slyšela smích ze sesterského pokoje. Naříkání z pokoje stojícího na konci chodby i
signál, kterým byla přivolána další ze sester. Také ona prošla kolem mě jako kolem
ducha. Stoupala jsem po schodech do patra. Dveře další chodby se přede mnou samy
otevřely. Kráčela jsem s pohledem upřeným bedlivě na čísla jednotlivých pokojů.
čÍíslo33! Tady to bylo! Vteřinu jsem zaváhala. Pak jsem vstoupila do pokoje skrze
dveře. Zastavila jsem se na prahu pokoje a rozhlížela se kolem. U dveří spala stařenka.
Druhá postel u okna byla prázdná. Prázdná až do chvíle, než jsem stanula v pokoji.
Pak se na ustlaném lůžku objevilo tělo. Tělo mé matky. Právě tady, na této posteli,
totiž před dvěma roky umřela! Udělala jsem dva tři kroky k jejímu lůžku. Seděla na
něm a hleděla na mě vyhasínajícíma očima, které se pokoušely o smutný úsměv.
Mluvila ke mně. Místnost, ve které jsem stála, se poamlu zúžila a já měla dojem,
že stojím na začátku dlouhého tunelu, ne jhož konci svítí světlo. Oslnivé, polhcující
do svých bezedných tajemných útrob vše kolem. Zuzano, ještě není čas... Vrátíš se
zpátky, slyšela jsem matčin hlas, který ke mně mluvil z velké propastné dálky! Mami!
vydechla jsem a cítila, jak se mi do očí vloudily slzy. Pomůžu ti! slyšela jsem poslední
větu. Pak se se mnou zatočil svět. Uvědomila jsem si, že stojím sama v nemocničním
pokoji. U dveří ležela stará žena, která se neklidně převrátila na bok. Lůžko u okna
bylo prázdné, ustlané a připravené přijmout nového pacienta. Vracela jsem se zpátky
na své lůžko. Cestou jsem míjela několik osob nemocničního personálu. Chodbou se
rozléhal křik. Všichni byli v poklusu. Přivezli první raněné z hromadné havárky. Pouze
já nikam nespěchala. Nechala jsem svým tělem proniknout mnoho osob, až jsem
zahnula ke dveřím svého pokoje. Mé éterické nehmotné tělo ulehlo na lůžko a splynulo
v jedno s tím fyzickým. Procházka po světě duchů skončila.
Ležela jsem opět sevřena v nehybném krunýři svého tělesného sarkofágu a
sledovala kromě vzdáleného hluku na chodbě, bzučení přístrojů, které mě držely
na začátku tunelu. Z mého pohledu uběhla sotva hodina...! Otevřela jsem oči a
otevřela rty. Pohnula jsem malíčkem u pravé ruky! Vzápětí jsem celou ruku
nazdvihla. Obrátila jsem hlavu k muži v bílém, který stál nade mnou a kroutil
hlavou. Zázrak! bylo slovo, které jsem uslyšela jako první po svém návratu. Co se
stalo! zašeptala jsem a upřela oči plné otazníků na další lidi v bílém, obklopující moje
lůžko. Slečno Marelová, vnímáte nás? Ano. Slyším a vidím všechno kolem sebe!
odpověděla jsem. Vy jste studovala někdy medicínu? Otázka mi připadala směšná.
Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

Několik dnů jste nám totiž diktovala způsob, jak vás dostat z komatu! Trvalo to
celý týden! Pousmála jsem se. Má matka měla pravdu. Pomohla mi. Váš mozek si
sám řekl, co potřebuje k tomu, abychom vás dostali z tohoto stavu. Podle
přístrojů jste byla v hlubokém komatu a přesto jste s námi komunikovala! To není
možné! To je naopak nemyslitelné, naprosto nesmyslné! Prostě zázrak! slyšela
jsem další a další věty o svém překvapivém uzdravení. Seděla jsem na lůžku a
hleděla před sebe kamsi do dálky, jako bych hledala vchod do tunelu a chtěla
pošeptat slůvka poděkování své zemřelé matce...!

 

Juditin návrat

Pondělí v 17:53 | Hanka |  Tajemné skutečné příběhy

RODIČE MUSELI ODJET A JÁ MĚLA TRÁVIT DVA TÝDNY
SE SVOU CHŮVOU. PANÍ LEJHANCOVÁ BYLA NA MĚ
ZPOČÁTKU MOC MILÁ...

Miláčku, bude se nám po tobě moc stýskat, ale jsou to jen dva týdny. A pak,
budeme stále na telefonu. Můžeš nám kdykoliv zavolat! řekla moje mamka a
sklonila se ke mně. Pohladila mě po hlavě a podlédla na ženu stojící za mnou. Tady
paní Lejhancová bude o tebe pečovat jak nejlépe bude umět. Je to zkušená
vychovatelka a učitelka. Slibujeme, že příště poletíš a námi do Brazílie! ozval se
můj taťka. Tak už raději jeďte. Já to tady nějak zvládnu, řekla jsem statečným
hlasem. ale srdce se mi tehdy chvělo, protože jsem věděla, že mí rodiče poletí
někam hodně daleko přes oceán a budou ode mě vzdáleni tisíce kilometrů! Pak
nasedli do auta a jeli na letiště. Mávala jsem jim, dokud jsem je viděla. Půjdeme,
ty moje malá princezno! ozvala se paní Lejhancová. Naši si tuto vysokou kostnatou
ženu vybrali jako moji chůvu, která se bude o mě starat ve svém domě v době
nepřítomnosti mých rodičů. Rodiče museli odletět pracovně do Brazílie, a něco
nutného tam vyřídit. Těšila jsem se, že příště vyrazím za velkým dobrodružstvím
s nimi i já.
Paní Lejhancová byla starší dáma. Nosila nevkusné oblečení. Vždy mělo černou
barvu a společně s jejím vytáhlým krkem, hudebou tváří a vysoko vyčesaným
drdolem z ní dělalo na první pohled přísnou ženu, která má v životě přesně
ustálená pravidla. Ale byla milá a přátelská. Pořád mě oslovovala princezničko,
což působilo směšně a často vyvolávalo na mých rtech úsměv. Naši si ji vybrali na
doporučení několika známých. Vypadá přísně, ale s dětmi to umí.
Dům, ve kterém jsem měla čtrnáct dní bydlet, byl velký, prostorný a starobylý.
Paní Lejhancová do něho svým vzhledem dokonale zapadala. Tak princezničko.
Pořádně se najíme a vyrazíme na loďce na rybník. Umíš veslovat? překvapila
mě paní Lejhancová svoji náhlou akčností. Zavrtěla jsem hlavou. Tak se to naučíš.
V tenhle čas je tady nejkrásnější příroda, uvidíš. Možná, že zahlédneme i
volavky! Nebojíte se tady sama v tak velkém domě? zeptala jsem se, když jsem
stála před zrcadlem a rozčesávala si vlasy. Kdepak, zvykla jsem si. Manžel zemřel
a tenhle dům je to jediné, co mám! Vy nemáte děti? zeptala jsem se a pohlédla
na podivnou kresbu na dveřích svého pokoje. Odpovědi se mi nedostalo.
Zapomněla jsem na svoji otázku, neboť výjev na dveřích, které vedly do mého
království (byla jsem přece princeznička!), byl opravdu zvláštní. Představovala
nějakou ženu, která držela v ruce... dívala jsem se pozorněji, lidskou hlavu!
Kdo je to? zeptala jsem se. To je Judit s hlavou Holoferna. Je to výjev z Bible!
vysvětlila mi. Proč mu to udělala? ptala jsem se, otřesena tím, o co jsem měla
zavadit pokaždé, když jsem vcházela do pokoje. Protože byl zlý a ona ho
nenáviděla. Měla se stát jeho manželkou, ale v noci, když byl opilý, mu uřízla
hlavu. Brrr...! vyšlo z mých úst a z hloubi duše jsem se otřásla.
Vyjížďka po rybníce byla nádherná. Hladila připomínala naleštěné zrcadlo, ve
kterém se odrážely jako stádo beránků mraky. Opřela jsem se do vesel a za
chvíli to zvládla. Nebylo to opravdu nic těžkého. Během krátké chvíle se však
zatáhlo a do našeho korábu se opřel vítr. Pak začalo pršet. Během chvíle jsme
promokly úplně na kost. Běž do svého pokoje a svlíkni si ty mokré šaty.
Přinesu ti suché a zároveň tvůj kufr, abys si vybalila a zabydlela se ve svém
království. To jsme to ale vymňoukly... hned na začátku! zlobila se na sebe
paní Lejhancová.

To nevadí... byla to docela sranda. Takhle mi čekání na rodiče skvěle uteče!
zvolala jsem a vyběhla po dřevěném skřípajícím schodišti nahoru. Minula jsem
obrázek Judit s Holofernem a zůstala stát uprostřed svého pokoje. Nebyl
nikterak honosný a už vůbec ne královstvíčkem, jak ho nazývala má
pečovatelka. Obyčejná postel, obyčejný stůl s lampou a židle, ze které mě bude
za chvíli bolet zadek. Výhled byl ale krásný. Během chvíle po mně zůstala kaluž.
Svlékla jsem se téměř do naha a čekala, až mi paní Lejhancová donese můj
kufr. Trvalo to věčnost. Když se do mě dala zima a já překročila bosými
chodidly hromádku mokrých šatů, zjistila jsem, že jsou dveře mého pokoje
zamčené. Několikrát jsem zalomcovala klikou. Paní Lejhancová... kde jste.
Dveře se asi zasekly. Je mi už zima! zvolala jse, ale nikdo mi neodpověděl.
Zmateně jsem přešla několikrát po svém pokojíku. Vzpomněla jsem si okamžitě
na své rodiče. Mobil zůstal dole v mém kufru. Paní Lejhancová! Opakovala
jsem donekonečna a nechápavě lomcovala dveřmi. Nestalo se vám nic. Jste
v pořádku? Žádná odpověď. Zalezla jsem drkotajíce zuby zimou do své
postele a schoulila se do klubka pod peřinu. Bojovala jsem s únavou, která
mě nakonec přemohla. Usnula jsem!
Princezničko... ty jsi nám nějak zaspala! ozvalo se nade mnou a já sebou
prudce trhla. Proctila jsem, ale domnívala jsem se, že stále sním. Nade mnou
se skláněla černá postava paní Lejhancové s podnosem, na kterém byla
snídaně. Proč jste mě zamkla a nepřinesla mi šaty? zatvaříla jsem se
naštvaně. Ale princezničko, nebuď na mě hned po ránu tak zlá. Únavou
jsem usnula stejně jako ty. Včerejšek nás obě zmohl! odpověděla mi s
úsměvem, který jako kdyby si nasadila na tvář místo masky. A zamkla jste mě!
Tyhle dveře, když se přibouchnou, tak se klíč v zámku někdy sám otočí.
Vyndám ho, aby se to už neopakovalo!

Snídala jsem v posteli, zatímco paní Lejhancová přinesla můj kurf. Ihned jsem
se vrhla k němu a hledala mobil. Nebyl v kufru. Paní Lejhancová se dušovala,
že kurf neotvírala. Její mobil byl v opravně, jak mi sdělila s politováním.
Pevnou linku ve svém domě zrušila. Netušila jsem, jak se mám ozvat rodičům,
ale paní Lejhancová mě ujišťovala, abych si nedělala starosti. Zbytek dne
jsem prožila nic neděláním. Hleděla jsem z okna ven a připadala si v tom
obrovském starém domě jako v nějaké pevnosti. Po večeři jsem si šla lehnout.
Klíč v zámku mých dveří skutečně nebyl. Padla jsem do postele a myslela na
své rodiče. Když jsem otevřela oči, svítil pootevřeným oknem do mého pokoje
měsíc. Na chodbě jsem slyšela dětský pláč! To nebyl sen! Pláč malého dítěte,
asi dívky, se přibližoval a zase vzdaloval od mého pokoje. Jako bych slyšela
našlapování bosých dětských chodidel po vrzající parketové podlaze. Šla
jsem ke dveřím a otevřela je. Měsíční svit se prodral z mého pokoje na
chodbu a dopadl na postavu, ze které mi naskočila husí kůže po těle a já
zatlačila dlaní na ústech výkřik, který se mi vydral z hrdla. Chodbou se
procházelo zvolna dívčí tělo. Mohlo patřit pěti až šestileté dívce. Lehké bílé
šaty na ní vlály jako pampeliščí chmýří. Její hlava byla zvláštně zvrácená,
jako by měla zlomený vaz. Její mrtvé oči koukaly na mě! To bylo poslední
pohled, které mé vědomí dovolilo. Pak jsem se sesula zvolna k zemi.
Vstávej! ozval se nade mnou hrubý a naštvaný hlas. Otvírala jsem pomalu
oči a pokoušela se zjistit, co se děje a kde to vlastně jsem. Ležela jsem
opět ve své posteli. Nade mnou se skláněla postava v černém oblečení. Má
chůva! Nemysli si, že se tu budeš válet celý den! zařvala na mě vztekle a
uchopila mě za ruku. Než jsem se mohla vzpamatovat, vytáhla mě surovým
pohybem ven a vlekla na chodbu. Pomalu jsem se vzpamatovávala. Ne, to
nebyl zlý sen. To byla ještě děsivější skutečnost. Včera ráno mě medový
hlásek paní Lejhancové probudil se snídaní na tácu a já jedla v posteli jako
skutečná princezna. Teď jsem byla surově vlečena kamsi do temného
kumbálu, kam jsem byla nacpána. Tady budeš, ty parchante. A jestli
budeš řvát, tak tě nechám chcípnout hlady. Nenávidím tě, spratku! zařvala a
přibouchla za mnou dveře. Začala jsem bušit na dveře a mlátit do nich pěstmi.
Otevřely se! Zasypalo mě krupobití surových facek a úděrů spojených s
kopanci. Nenávídím tě... ty jedna hnusná bestie. Konečně! Konečně dojde k
boží spravedlnosti! řvala žena v černém a její obličej se podobal věsnící stvůře s
ďábelským šklebem. Zkroutila jsem se do temného koutu. Přibouchnuté dveře
učinily nad mým marným odporem tečku.

Zmatená jsem seděla v koutě jako hromádka neštěstí. Co chvíli jsem zvedala
uslzenou tvář a hleděla do naprosté tmy, ze které tepvre postupně začaly
vystupovat jednotlivé kontury ohraničující můj skromný prostor. Místnost byla
prázdná. Vyplněná jen mým tělem a mým pláčem. Slyšela jsem jen kroky své
věznitelky, která chodila po domě a mluvila sama se sebou nahlas. Ničemu
jsem nerozuměla. Seděla jsem schoulena v místnosti celý den. Pak se ozvaly
rychlé kroky. Dveře se rozlétly. Vstaň! Je čas naplnit pomstu! Umřeš jako má
dceruška Rozálie! zvolala a já se bez odporu nechala táhnout do jiné místnosti.
Osvětlovala ji jediná žárovka. Uprostřed stála velká truhla. Starobylý, fortelná
práce, snad ještě ze středověku! Vzápětí jsem byla sražena na kolena a hlava
mi byla nacpána na ostrý železný okraj v okamžiku, kdy se nade mnou
hrozivě otevřelo víko. Jako smyslů zbavená jsem se vykroutila ze sevření
pomatené osoby a smýkla sebou stranou v okamžiku, kdy se víko opět s
hlasitým bouchnutím přivřelo se silou popravčí gilotiny. U ní klečelo tělo mé
šílené věznitelky, které dopadající víko přerazilo vaz. Vyběhla jsem na
chodbu. Ani nevím, jak jsem se dostala z domu a rozběhla se k rybníku a dál
po lesní cestě. V mozku mi tepala jediná myšlenka. Utíkej!

Rodiče se vrátili během několika dnů, protože jim přišlo divné, že se jim
neozývám a nemohli se dovolat ani paní Lejhancové. Našli mě, jak ležím na
psychiatrii. Teprve později se vše vyjasnilo. Paní Lejhancová přišla kdysi
dávno o své dítě. Víko truhly spadlo na zvědavý dívčí krk a přerazilo jí vaz.
Tu truhlu koupila paní Lejhancová kdysi od mých prarodičů. Já jsem měla
přijít stejným neštěstím o hlavu! Naštěstí se to té bláznivé ženě nepovedlo,
i tak mě ale po letech její tvář pronásleduje v děsivých snech.


Rozloučení s grácií

Neděle v 20:06 | Jaroslav |  Tajemné skutečné příběhy

S NAŠIMI SOUSEDY JSME SI BYLI HODNĚ BLÍZCÍ,
I TAK MĚ ALE PŘEKVAPILO, KDYŽ MĚ JEDNOU
PAN BRAUN NAVŠTÍVIL VE SNU.

Zážitek, o který se s vámi chci podělit, se stal před několika lety. Ale
ještě dnes mě při jeho vyprávění mrazí. S rodiči jsme tehdy bydleli v
Krkonoších, na klidné periférii nevelkého města. Dostatečně daleko od
rušného centra. Se sousedy z našeho domu i z těch několika okolních
jsme se dobře znali a měli spolu dobré vztahy.
V jednom z bytů vedlejšího domu bydleli staří manželé. Braunovi.
Měl jsem je rád. Paní Braunová byla typická stará babi, která pořád
něco kuchtila v kuchyni. Střídavě hlídala jídla na sporáku a u toho
koukala z okna, co se děje venku na zahrádkách. A neuteklo jí
skutečně nic. Pan Braun byl klidný a pohodový člověk. Pamatuju si,
že měl hodně šikovné ruce. Naše malé zahrádky s kůlnami a
posezením spolu sousedily. Naši zahrádku jsem měl hodně rád. Byla
maličká, tak do sta metrů čtverečných včetně kůlny, ale krásná.
Rodiče si na ní dali záležet. Po plotě se plazila zářivá řeřicha, všude
květináče s barevnými kytkami a kolem plotu zelené stromky
vytvářející příjemnou oázu. Tak jsme si tam všichni žili pohromadě,
jak říká jedna naše sousedka, jako jedna velká rodina. Každý den
jsme prohodili pár slov jen přes plot nebo když jsme něco potřebovali,
zašli jsme k nim.
Jedné noci za sychravého podzimu se stalo něco, co budu mít před
očima do konce života. Zdál se mi nádherný sen... Je krásný letní
den, na nebi září slunce obklopené sem tam malým bílým mrakem.
Já sedím v křesle na zahrádce, která je snad krásnější a
barevnější než kdy předtím. Prozářená sluncem hraje snad všemi
barvami, které jenom znám. Všude kolem zpívají ptáci. Najednou
je vidím přicházet. Manželé Braunovi se drží za ruce a pomalým
krokem jdou k brancezahrádky. Jsou svátečně oblečeni, jako by
snad byla nedlěle a oni se chystali do kostela. Takhle noblesně
jsem je nikdy předtím oblečené neviděl. Starý pán má na sobě
hnědý oblek, paní dlouhé modrobílé šaty a na hlavě krásný letní
klobouk ozdobený malou květinou zastrčenou za stuhu. Pan Braun
bere zlehka za železnou kliku, otevírá branku a oba vcházejí
dovnitř. Pořád se drží za ruce. Sedají si na dřevěnou lavičku
naproti. Jsou naprosto uvolnění, usmívají se. Přišli si k nám
popovídat.
Ráno jsem se probudil a jak už to tak bývá, na ten sen jsem úplně
zapomněl. Seděl jsem s taťkou v obýváku a u televize jsem snídal. V
tu chvíli přišla odněkud z venku mamka. Šla rovnou k nám. Povídá mi
smutně: Járo, víš, kdo umřel? Podíval jsem se na ni a celý jsem
zkoprněl. V duchu se mi vybavil sen. Někdo od Braunů, povídám.
Zemřel pan Braun. Ale jak to víš? Vím to, protože se se mnou přišel
v noci rozloučit. Přišli oba. Ale zůstala jen jeho paní. Pan Braun
nešel svátečně oblečený do kostela. Jeho cesta byla mnohem delší.
Ta poslední... Do očí mi tehdy vyhrkly slzy, stejně jako teď, kdy píšu
tyto řádky.
 


Rituál lásky

Neděle v 19:46 | Oldřiška |  Tajemné skutečné příběhy

MEZI HONZOU A MNOU TO DELŠÍ DOBU SKŘÍPALO.
DOKÁŽE NÁM POMOCT ČARODĚJNICE?

Co se malý narodil, nám to s Honzou moc neklape. Neobejme mě, nedá mi
pusu a o postelových hrátkách si můžu nechat zdát. Krom toho se bojím,
že má milenku, vyprávěla jsem své nejlepší kamarádce v cukrárně nad
zákuskem. Marika zalovila v kabelce a pak přede mě položila vizitku. Děláš si
ze mě srandu? zeptala jsem se nakvašeně, když jsem si přečetla podivné
jméno a pod ním čarodějnice. Marika se na mě dlouze podívala: Oldřiško,
neboj se, je to vyzkoušené. Ty jsi byla u čarodějnice? Řekněme, že je to
lepší, než jít do manželské poradny, prohodila. Netušila jsem, že jste měli
nějaké problémy, pokračovala jsem překvapeně. Jen jsem ti o tom
neříkala, ale byla jsem v podobné situaci jako teď ty. Žili jsme vedle sebe
spíš jako brácha se ségrou. A vždyť ty nevíš, jestli Honza někoho má, ne?
Anebo jo? Chodí teď pořád pozdě z práce, jezdí dost často na služební
cesty, telefon si bere vedle v pokoji a chodí s ním i na záchod, svěřila
jsem se zoufale. Nejvyšší čas, abys vás objednala na konzultaci, prohlásila
Marika. To nestačí, když tam půjdu jenom já? Honzu k čarodějnici nikdy
nedostanu. Nemusíš mu přece řkat, že jdete k čarodějnici. Když o tom
nebude vědět, možná to ani nepozná, usmála se.
A protože tonoucí se stébla chytá, jak večer, když Petřík usnul a Honza ještě
nebyl doma, jsem vytáhla z peněženky vizitku a objednala se k čarodějnici na
konzultaci. Přesvědčit Honzu mi dalo spoustu práce, ale nakonec se to
podařilo. Petříka jsme dali na hlídání mojí mámě a vyrazili jsme do poradny.
Nebylo to žádné temné doupě, jak jsem si představovala, ale příjemně
působící světlá místnost, v které nás přivítala sympatická žena.

Protože všechno věděla, už z našeho telefonátu, nabídla nám židle a
připravila byliny, hmoždíř, voskové figurky, oleje a další ingredience.
Potom nám každému dala do ruky jednu figurku symbolizující muže a
ženu a požádala nás, ať jí chvíli držíme v dlaních. Nervózně jsem
pokukovala po Honzovi a čekala, až se naštve a odejde. Vypadal sice trochu
překvapeně, nicméně postupoval podle instrukcí. Teď vyryjte do figurky
nehtem každý své jméno. Když jsme to měli hotové, postříkala figurky
olejem a my jsme ho vnmasírovali do figurek a pak jsme jim fouknutím
vdechli život. Nakonec jsme postavili figurky proti sobě do kruhu z bylin a
čarodějnice je společně s magickou formulí zapálila. Pak se nám podívala
do očí a řekla: Od teď se vás bude držet láska a štěstí. Nechte doma svíčky
dohořet a zbylý vosk zakopejte na zahradě poblíž vašeho bydlení.
Děkujeme, rozloučila jsem se s čarodějnicí. Domů jsme došli mlčky. Vůbec
jsem netušila, co si Honza myslí. Musím říct že od toho dne jsem začala
věřit na věci mezi nebem a zemí. Ačkoliv to zní neuvěřitelně, Honza zase
začal chodit včas domů, věnuje se mi a v posteli se opět rozhořel ten
pravý plamen nezkrotné váčně. A včera mi dokonce přinesl i květiny!


Scooby Doo a přízrak na letním táboře

Neděle v 0:31 | vladuss |  Animovaný
posterVítejte v táboře Malý los - vedoucí jsou tu přátelští,
aktivity nekonečné a hrůzostrašné historky působivé.
Dokonce tak, že kdykoli někdo začně vyprávět
duchařský příběh, strašidelné stvoření ožije! Ale
parta Záhady s.r.o. se nedá tak snadno vyděsit,
takže zasedněte kolem táboráku a pár zloduchů si
pěkně podáme. Scooby-Doo, Shaggy, Freddy,
Daphne a Velma pátrají po indiciích, které by jim
pomohly objasnit tajemství Dřevorubce, Rybího
muže a Bánší z Černého kaňonu. A samozřejmě,
Shaggy a Scooby-Doo jsou na horké stopě případu
"co bude k večeři"! Připravte se na strašidelnou
letní legraci se Záhadami s.r.o. v tomto báječném,
celovečerním filmu, který dá úplně nový význam termínu "táborový duch"!


Suprový

Animovaný / Rodinný / Komedie
USA, 2010, 70 min
USA Scooby-Doo And The Summer Camp Nightmare
USA Scooby-Doo! Camp Scare
Slovensko Scooby-Doo v tábore duchov

Režie: Ethan Spaulding
Hudba: Robert J. Kral
Hrají: Frank Welker, Mindy Cohn, Matthew Lillard, Grey DeLisle, Stephen Root, Mark Hamill, Phil LaMarr, Scott Menville, Tara Strong.


TRAILER


Scooby Doo a cirkus vlkodlaků

Neděle v 0:15 | vladuss |  Animovaný
posterScooby-Doo, Shaggy a jejich parta vyrazí na dovolenou
do Atlantic City, aby zde načerpali nové síly … Ocitnou
se však přímo uprostřed záhadného dění. Po návštěvě
šapitó sužovaného vlkodlaky, se gang rozhodne přijít
věcem na kloub pomocí chytrých převleků. Vyřešení
záhady a záchrana cirkusu zcela závisí na klaunovi
Daphne, artistovi Fredovi, lidské střele Velmě,
cirkusovém řediteli Shaggym a na jednom úžasně
mazaném hafanovi jménem Scooby-Doo. Právě když
parta exceluje v dalším skvělém představení,
tentokrát pro speciální hosty - Shaggyho milovanou
švédskou metalovou kapelu Wülfsmöoon, bestie se
vracejí zpět, aby způsobily další hrůzostrašnou melu.
V tomto skvělém filmu žonglují Scooby-Doo a Shaggy se zábavou, strachem,
hrdinskými činy i talentem vyřešit bravurně jakoukoli záhadu!


Skvělý. Miluju Scooby Doo Mrkající

Animovaný / Rodinný / Fantasy
USA, 2012, 78 min
Česko Scooby-Doo: Šapitó!
USA Big Top Scooby-Doo!
Slovensko Scooby-Doo a cirkus vlkolakov

Režie: Ben Jones
Scénář: Douglas Langdale
Hudba: Robert J. Kral
Hrají: Frank Welker, Mindy Cohn, Grey DeLisle, Matthew Lillard, Jonny Rees, Hynden Walch.



Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]
Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]Scooby-Doo: Šapitó! (2012) [Video]

TRAILER


Přízrak z metra

Sobota v 23:50 | Roman |  Tajemné skutečné příběhy

MĚL TO BÝT JEN OBYČEJNÝ REFERÁT DO ŠKOLY.
NAKONEC MĚ ALE PŘIVEDL NA STOPU DĚSIVÉHO
ZLOČINU, KTERÝ SE KDYSI ODEHRÁL HLUBOKO
POD ZEMÍ.

Na základní škole jsme kdysi dostali celkem zajímavý úkol, zpracovat referát
o nějakém zaměstnání, které nás fascinuje. Tehdy jsem ještě nevěděl, že
napíšu poutavý příběh, u kterého se bude celé třídě tajit dech. Hodně spolužáků
se rozhodlo jít cestou nejmenšího odporu a napsat o práci jednoho z rodičů.
Jelikož jsem ale neměl doma kameramany, lékaře nebo chemiky, ale dva
účetní, hledal jsem cestu jinde. Jako na zavolanou mi přišel vhod tátův třídní
sraz. To nebudeš věřit, co dělá jeden můj bývalý spolužák! Něco pro tvůj
referát, hlahodlil na mě druhý den. Tátův bývalý spolužák Tonda pracoval
jako řidič v metru a já jsem okamžitě věděl, že o tomhle zaměstnání chci
napsat.
S Tondou jsem se setkal hned o pár dní později a táta šel o polední pauze s
námi, protože ho to také moc zajímalo. Tonda nás vzal na menší prohlídku.
Jeden by nevěřil, kolik dalších chodeb a labyrintů podzemní dráha obsahuje.
Okamžitě jsem pochopil, že je to celkem vzrušující svět sám pro sebe.
Po hodině Tondova výkladu jsem měl plnou hlavu nových poznatků, ale stále mi
chybělo něco zásadního. Chtělo to nějakou historku ze života, veselou nebo
naopak pořádně mrazivou příhodu. Tonda ale nevypadal, že by nám chtěl
vyprávět nějaké pikantnosti s tak jsem ho musel dlouho přemlouvat. Nakonec
mi přiznal, že je asi nejhorší, když nějaký cestující padá do kolejiště.
Zastaví se čas. Začneš brzdit i troubit a ještě zahlídneš ty oči. Mně se to
kdysi stalo. Tehdy šlo o několikátý pád v měsíci a děly se kolem toho zvláštní
věci. A myslíte, že byste mi o tom mohl trochu povyprávět? Romane, kam ty
chodíš na takový morbidity? Zlobil se na mě táta, ale já poznal, že ho mrzí, že
se musí vrátit zpět do práce a nedoposlechne si historku. Ale Stando, je to
normální lidská zvědavost, mrkl na mě Tonda a byl zřejmě rád, že se o jeho
práci někdo zajímá. A tak jsem dostal další čah a Tonda pokračoval ve vyprávění.
Měl v očích výraz, který vypovídal o osobní zkušenosti. O sebevrazích mluvil
jako o skokanech. Seděli jsme v ponuré společenské místnosti, občas přišli a
zase odešli ostatní kolegové a já si rychle zapisoval dojmy a nahrával všechno
na diktafon.
Stalo se to před deseti lety. Během jednoho týdne spadlo do kolejiště několik
lidí, byl to doslova rekord, jaký neměl obdoby. Když o čtrnáct dní později

skočil čtvrtý skokan, začaly se šířit podivné zprávy. Mezi případy se sice
našla žádná spojitost, přesto se ale kolem nich ukazoval jeden společný jev.
Šlo pokaždé o poslední soupravu, která vyjížděla o půlnoci. Ne každému by
to připadalo nepochopitelné. Sebevrazi možná mají nejslabší chvilku právě
ve večerních hodinách, když utichne ruch kolem. Jenže to není všechno. U
všech nehod řidiři potvrdili přítomnost muže v kabátu s kloboukem a
kufříkem. Na záběrech z kamery ovšem nikdo takový nebyl! Žádný ze svědků
neviděl onoho tajemného muže a policie musela případy vyhodnotit jako
pokusy o sebevraždu, přičemž jedna z nich byla bohužel úspěšná. Vidiny
řidičů nemohl brát nikdo vážně, zvláště pak bez důkazů kamerových záběrů.
Psycholog navíc připustil, že by mohlo jít o náhodu, kdy se dotyčnému po
prožitém šoku spojí dohromady uplynulé hodiny nebo i dny. A tak se může
stát, že si vybavuje na nástupišti někoho, kdo tam ale stál například den
předtím. záhadou ale zůstává, jak je možné, že všichni popsali téhož muže?
To není všechno, pokračoval Tonda ve vyprávění a já byl napnutý jak struna.
Tehdy se ta zpráva roznesla hodně rychle a ukázalo se, že řidičů, kteří toho
chlapíka viděli kolem půlnoci, je mnohem víc. A pak jsem ho potkal i já.
Spolu s tím posledním - čtvrtým případem. Polkl jsem nascuho a ani nepípl,
abych Tondu nepřerušoval. Vyprávěl, že měl zrovna poslední pracovní den
před dovolenou a blížila se půlnoc. Poslední dny si dával bedlivý pozor,
protože několik jeho kolegů už se s přízrakem setkalo a on neměl důvod
nebrat je vážně. Nástupiště bylo kromě páru milenců prázdné, když náhle
zahlédl ve zpětném zrcátku malého muže v kabátu a klobouku. zaměřil k
němu svou pozornost hlavně proto, že ten člověk vůbec nenastoupil. Stál
tam a pak se otočil na patě a odešel. Na další zastávce se uprostřed
nástupiště nebezpečně roztahovala skupinka turistů, výstražně na ně tedy
zatroubil. Pobaveně uskočili a hned za nimi se zjevil kluk v kšiltovce a už
padal před brzdící vlak. Tonda hned na to vyskočil z kabiny jako ve snách.
Obklopoval ho zmatek a ženský křik. Všichni se nakláněli nad koleje. Za
moment přiběhla ochranka a snažila se zvědavce odehnat. Tonda nečekal
na lékaře a byl dole u toho kluka. Ještě chvíli žil, mluvil se mnou. Ptal
jsem se ho několikrát, co se stalo, ale on nevěděl, co se děje. Nezapomenu
ten pohled před pádem. Podíval se vystrašeně za sebe, právě jakoby ho
někdo strčil! Jenomže to nebylo všechno. Tonda dodnes tvrdí, že když
přispěchali lékaři a on byl s nimi v kolejišti, zahlédl ten podivný přízrak
znovu. Úplně stejného muže, který předtím do vlaku nenastoupil. Jak se
tedy dostal na další zastávku?? Stál nahoře mezi ostatními lidmi. Vyskočil
jsem nahoru, ale zmizel. Nemohla to být náhodná podoba, zeptal jsem se,
ale Tonda vrtěl hlavou. To by byla opravdu velká náhoda. A jeho pokled
vypovídal o opaku. Samozřejmě jsem oznámil policii, že jsem toho muže
viděl a vše se opakovalo.

Svědci nebyli, žádný chlapík v klobouku na kamerových záznamech a
skokan už nám toho bohužel taky moc neřekl. Nikdo ho prostě neviděl, jen
já. Podobných svědectví o setkání s přeludem bylo stále více a případ byl
předán kriminalistům. Tehdy na tom dělal takovej mladej detektiv, kterej
si vůbec nevěděl rady. Prakticky se přestěhoval do podzemí a jezdil sem
tam, dělal si zápicky a mluvil snad se všem amístníma včetně uklízečů.
Nezdálo se mi ale, že by se někam dobral. Já už si nebyl upřímně řečeno
moc jistý, co jsem viděl a co ne. Víš, kolik tu jezdí řidičů a kolik tu
projede chlapů v klobouku? Ti, co do kolejí skočili, samozřejmě tvrdili,
že nešlo o sebevraždu. Nechtěli skončit v blázinci. Nebo jim bylo trapně
za to, co udělali ve slabý chvilce. Nicméně jsem potkal podezřelýho
podivína ještě jednou. Jestli to byl skutečný člověk nebo přelud, ví jen
bůh...

Tonda vyprávěl, že stál na konečné a šel se porozhlédnout po
jednotlivých vagónech, aby mohl vyhodit případné spící pasažéry. Už z
třetího vagónu viděl skrz okna do posledního, kde ležel někdo schoulený
v kabátě. Nikam nespěchal a s připravenou prosbou mířil pomalu
perónem, až nastoupil do posedního vagónu. Zůstal stát, rozhlížel se
kolem sebe, ale nikoho neviděl. Možná se ten člověk probudil sám? Jenže
na eskalátorech nikdo nebyl. Začal mít divný pocit, spěchal do kabiny,
aby mohl odjet do depa. V tom zaslechl z tunelu vzdálený smích.
Okamžitě zavolal ostrahu a upozornil, že někdo vběhl do metra. i
pátrání se však nikdo nenašel. Říkal jsem si, že už mi ten skandál
zatemnil mozek, ale ať se propadnu, jestli se to všechno nestalo. Tím
celý příběhe končil, ale mně nedávala nezodpovězená otázka spát.
Možná chtěl Tonda svojí práci řidiče trochu okořenit. Neříkal jsi, Stando,
že to byl vždycky třídní klaun, co si pořád vymýšlel? Snažila se to máma
jako obvykle uvést na pravou míru. Potřeboval jsem se dozvědět víc a tak
jsem se pokusil zjistit, kdo byl tenkrát onín hlavním detektivem, co pátral
po přízraku z metra. Trvalo mi čtrnáct dní, než jsem na něj získal číslo a on
mi konečně zvedl telefon. Když jsem mu zavolal do, tou dobou už soukromé
detektivní kanceláře a vytasil se na něj se svou otázkou, zprvu se se mnou
chtěl vůbec bavit. Ujistil jsem ho, že jde především o neškodný referát do
školy, kterému chybí zajímavý záběř. Jednou bych chtěl být novinářem a
nebo možná detektivem. Tím jsem ho zřejmě obměkčil a on svolil ke
krátkému rozhovoru. Byl jsem tím případem posedlý a dlouho poté jsem
ještě jezdil metrem ve snaze přízrak znovu zahlédnout. Přijít na kloub
tomu, co se tehdy stalo. Mám pro to jediné vysvětlení... Jestli chceš,
klidně ti svou verzi svěrím. Nikde bych se s tím ale nechlubil, zašeptal
muž a pustil se do vyprávění.
Vyšetřování nikam nevedlo, pár měsíců byl klid a další hlášení o muži v
klobouku se nekonala. Měl jsem ovšem stále pocit, že mám
zodpovědnost zjistit další informace a tak jsem se rozhodl jít vlastní
cestou. Chtěl jsem zjistit, jestli v posledních letech neskončil svůj život
v kolejišti muž podobného popisu. Řekl jsem si, že to může být klasický
případ jako z hororového scénáře. Duch se snaží něco sdělit a ta se
zjevuje a tím komunikuje. Říká: poslouchejte mě! Šeptal do sluchátka ten
detektiv a mě napadlo, že mu z toho případu možná straší ve věži. Prošel
jsem si tedy fotografie všech záznamů pádů do kolejiště a našel rok a půl
starou záležitost, která byla smětená ze stolu jako sebevražda. Muž ve
středních letech, podnikatel, na fotce z nehody má v levé ruce ještě
kufřík a zkroucené tělo měl zahalené v kabátě.

Byl to on, ihned jsem to vycítil. Zjistil jsem si o něm všechno. Měl velké
dluhy, podle svědků skočil pod vlak sám. Případ jsem si prošel a našel
jinou možnost: ten člověk byl zavražděn! Případ byl znovu otevřen a
zjistilo se, že ho do kolejiště strčil chlápek, s kterým ten v kabátě
obchodoval. Něco si na něj zjistil a chtěl ho vydírat... Takže řádící
přízrak zabitého cestujícího, který by mohl vést k vyřešení starého
případu. Nebyl jsem si jist, zda je něco takového vážně možné a detektiv
hned poznal, že jsem na pochybách. Ujišťuju tě, mladíku, že mi nevěří ani
moje vlastní žena. Prý jde o náhodu. A já už nad tím mávnul rukou. Když
má ale někdo zájem, rád se o zkušenost podělím. Teď mám ale hodně
práce. Položil spěšné sluchátko a mně zbývalo jediné. Sepsat to všechno
smysluplně dohromady. Váhal jsem, jestli mám vůbec do referátu
zakomponovat kriminální příběh a nakonec jsem to udělal. Mezi všemi
nudnými referáty byl ten můj alespoň poutavá. Všichni poslouchali se
zatajeným dechem. Nakonec jsem z popisu práce řidiče metra přešel i k
práci detektivní a paní učitelka mě po dočtení a chvíli ticha pochválila před
celou třídou, především jako spisovatele. V tobě se talent nezapře, máš
tolik fantazie, že bych ti to snad celé uvěřila. Takže za jedna a k tabuli
půjde další... Nehádal jsem se s ní, jedničku jsem měl v kapse a můj příběh
mi nikdo vzít nemůže. Možná mě Tonda trochu tahal za nos a detektiv byl
nějaký starý blázen, ale aspoň mě zadaný úkol bavil.
Abych pravdu řekl, dodnes se ale občas před příjezdem metra raději
ohlédnu za sebe.


Nevěrná kamarádka

Sobota v 22:10 | vladuss |  Erotický
posterNaomi je rozčarována současným přítelem Georgem
a vlastně všemi předchozími partnery. Žádný se
totiž nedokázal přiblížit jejímu ideálu muže,
kterým je Blake, manžel její nejlepší kamarádky
Courtney. Situace se zvrtne během společného
víkendového setkání, kdy si Naomi s Blakem začne
vášnivý milostný románek, a ocitne se tak před
velmi obtížným rozhodnutím. Buď zničí manželství
své kamarádky, nebo přijde o milovaného muže.
Ani Blake na tom není lépe. Ocitá se mezi dvěma
ženami, které obě miluje. Dokáží se milenci
rozhodnout dřív, než bude jejich tajemství
odhaleno?

Erotický / Drama / Romantický
USA, 2006, 95 min
USA Sexually Submissive

Režie: Geoff MacTannish
Kamera: Hank Baumert Jr.
Hrají: Tom Stone.


SeX Neverna kamaradka.aviNeverna kamaradka(2006)CZDab by fidlatko.aviNeverna kamaradka.aviNeverna kamaradka.aviErotický film - Nevěrna kamaradka (CZ-dab.-XXX).avi

Valčík na rozloučenou

Sobota v 20:27 | Mirka |  Tajemné skutečné příběhy

KDYŽ JSEM SI OBLÉKALA PLESOVÉ ŠATY, VZPOMNĚLA
JSEM SI NA BABIČČINA SLOVA. VŽDY MI PŘIPOMÍNALA,
ŽE POKUD SE NA NĚCO PŘÍLIŠ TĚŠÍM, POKAZÍ SE TO.
A MĚLA PRAVDU!

Na plesovou sezonu jsem se vždycky moc těšila. Při vzpomínce na loňský ples, který
se vydařil, jsem se samou radostí nemohla dočkat na ten letošní, který mě a mou
kamarádku čekal už zítra. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněla na
prababičku, která je už bohužel několik let po smrti, a v uších mi zaznělo její
moudré pořekadlo, které mě mělo varovat před zklamáním. Znělo: Nikdy se na
nic moc netěš! Když se na něco moc těšíš, zvrtne se to! Zlou předtuchu jsem
odehnala jak dotěrný hmyz a šla spát.
Následující večer, když kostelní hodiny právě odbily sedmkrát, jsme vcházely s
mojí kamarádkou Lindou do tanečního sálu, kde zábava byla už v plném
proudu. Když se po nás se zájmem ohlédlo několik párů očí opačného pohlaví,
bylo nám jasné, že o tanečníky nebude nouze. Posadily jsme se ke stolu,
objednaly si pití, a než jsme se stihly pořádně rozkoukat, už jsme se ocitly na
tanečním parketu v náručí sympatických tanečníků.
Po vyhlášení pauzy jsem zamířila rovnou k baru, kde jsem si chtěla koupit svůj
oblíbený meruňkový džus. Po cestě jsem se ale srazila s jedním mužem. Zřejmě
jsem nad něčím přemýšlela, on očividně taky nedával zrovna pozor, a vznikla
z toho srážka, která byla dost komická. Ťukli jsme do sebe čelem! Hladila jsem
si své lehce naražené čelo, když můj zrak spatřil obličej dotyčného, s kterým
jsem srážku absolvovala. Stál těsně naproti mně a zlehka se usmíval. Toho jsem
tu ještě nezahlédla, bylo první, co mě napadlo. Omluvil se mi, že měl dávat
větší pozor a prohlížel si mě. Díval se na mě dost dlouho, až mě to trochu
znervóznilo. Přejel mi mráz po zádech, i když v sále bylo přetopeno. Pak
konečně promluvil: Mohl bych vás za tu svou nepozornost pozvat na víno?
Berte to jako odškodné. Protože mi přišlo nezdvořilé ho odmítnout, souhlasila
jsem. Zanedlouho jsme seděli u stolu a v ruce drželi skleničky na stopkách, v
kterých se červenalo víno. Pozvedli jsme skleničky a jemně si přiťukli. Na
dnešní večer, ať se stane pro nás nezapomenutelným, zašeptal můj společník.
Sotva jsme usrkli vína, podal mi ruku a představil se: Já jsem Adam. Já Mirka.
Jakmile opět po delší pauze začala hrát hudba a byla vyhlášená pánská
volenka, poprosil mě Adam o tanec. Za těch pár minut, během kterých jsme se
seznámili, se mi jevil jako dobrý společník, ale i skvělý tanečník, o čemž jsem
se později přesvědčila, když jsme si to mířili rovnou na parket. Stáli jsme vedle
sebe a tak blízko, jak jen nejblíže to jde.
Cítila jsem, jak mu bije srdce a mně rudnou tváře. Bylo mi s ním tak hezky, že
jsem na prvotní pocit, to mrazení v zádech, které jsem cítila, když se na mě
dlouze díval, úplně zapomněla. Půlnoc se nezadržitelně blížila, když jsem si
všimla, že taneční sál pěkně prořídl. A to ples končí až ve dvě hodiny ráno. Noc
je ještě mladá!!! Zničehonic pronesl Adam, jako by četl mé myšlenky. Co
kdybychom se šli trochu projít? zeptal se mě Adam. Možná by mi trochu čerstvého
vzduchu neuškodilo, trochu přiopile jsem se chichotala. Pomalým krokem jsme se
blížili k nedalekému kostelů. Pojď, zvu tě na malou exkurzi, pobídl mě Adam a z
kapsy vytáhl svazek klíčů. Ty máš klíče od kostela?! Neskrývala jsem svůj údiv.
Odpovědi mi bylo, že tu občas vypomáhá s údržbou. Vešli jsme dovnitř, kde na
nás dopadala ze všech stran tma. Adam odešel do sakristie a za chvíli byl zpět i s
krabičkou sirek. Za pár vteřin tmu rozzářila žlutá plápolající světýlka několika
svíček. Všude kolem nás vládlo hrobové ticho. Najednou jsem začala pociťovat
trochu strach, úzkost. Adam mě chytl kolem pasu: Pojď, ještě si zatancujeme!
Trochu mě svým přáním zaskočil. Ty chceš tančit v kostele?! Vždyť ani hudba tu
nehraje! Nahoře jsou varhany, ale varhaník tu schází, rozesmál se hrubým
smíchem. Konečně mi plně došlo, že jsem tu s úplně cizím člověkem, kterého
vůbec neznám. Měla jsem strach neuposlechnout a pomalu jsme ploužili uličkou
mezi dřevěnými lavicem. V dálce, v temné šedi kostela, byly matně vidět obrazy,
na kterých jsou ztvárněny postavy světců. Z celého kostela byl cítit smutek.
Dotančili jsme ke zpovědnici. Ta byla zatažená těžkým fialovým závěsem, který
Adam odtáhl a vytáhl obraz mladé ženy, která vypadala, jako by mi z oka
vypadla. Proboha! To snad není možné!!! Vykřikla jsem překvapeně a cítila, jak
mi krev tuhne v žilách! To byla moje přítelkyně, sám jsem ji maloval. Zemřela
před dvěma roky, řekl plačtivě a mně ho bylo v tu chvíli líto, než jsem si ale
všimla nenávisti v jeho očích. Jsi jí tak podobná, to není vůbec spravedlivé,
třeba si smrt chtěla vzít tebe, řekl nesmyslně a pomalu se ke mně přibližoval.
Vzala jsem nohy na ramena a běžela k východu, ale byl zamčený. Polil mě
ledový pot. Hrdlo se mi strachem úplně stáhlo, že jsem ze sebe nebyla schopná
vydat ani hlásku. Jediná má myšlenka byla na útěk. Jak se odsud dostat ven?!
Přemýšlela jsem s hrůzou, ve spáncích mi bilo na poplach snad tisc permoníků. Tak
ty jsi mi chtěla utéct?! Slyšela jsem za svými zády Adamův hlas. Co ode mě
chceš?! Já přece nemůžu za smrt tvé přítelkyně! Pusť mě, prosím!!! zaúpěla
jsem prosebně. Popadl mě za rameno, až to zabolelo.

Třeba se mi vrátí, když smrti poskytnu náhradu, řekl a já viděla, že je úplně
vyšinutý. Snažila jsem se vymanit se z jeho sevření, ale bylo to marné. pomalu
začal svýma rukama svírat můj krk. Už jsem se v duchu loučila se svým
životem, v mysli sem odříkávala modlitbu. A pak se to stalo! Hrobové ticho
rozřízla hlasitá rána přímo za zády mého věznitele. Ten se lekl a při pohledu
na mohutný kříž, který se zárem ocitl na zemi, zůstal strnule stát, vůbec se
nehýbal, jen bez mrknutí oka upřeně zíral. Vypadal, jako kdyby byl zasažen
bleskem anebo jako zkamenělá socha. Všimla jsem si, že klíče si předtím
odložil na jednu z lavic, popadla jsem je a běžela ven. Až když jsem byla
doma, oddechla jsem si.
Jeho nakonec zavřeli - na psychiatrii, zřejmě neunesl smrt své přítelkyně. Na
jednu věc jsem ale nezapomněla: poděkovat tomu nahoře!!!

Probudily temné síly

Sobota v 19:22 | Eliška |  Tajemné skutečné příběhy

CHTĚLA JSEM ZAPADNOUT DO PARTY A BYLA KVŮLI
TOMU OCHOTNÁ UDĚLAT COKOLIV. ALE ZAPLÉST SE
S DÉMONY?

Už jako malá holka jsem věděla, že existuje svět jiný, než je ten náš. Tenkrát
když se stala ona tragédie, končila jsem základní školu. Mé myšlenky by se v té
době měly vztahovat především na učení, ale stala se ze mě trochu rebelka. Do
svých spárů mě přilákaly dvě holky, o kterých se říkalo, že jsou divné a že
provozují černou magii. Chodily za školu, kouřily na školních záchodcích a byly
drzé na kantory. Dáša a Míša měly svůj osobní styl oblékání a líčení. Možná proto
si oatstní spolužáci mysleli, že jsou spojené s ďáblem. Kéž bych tenkrát
poslechla svou matku, která mi stále kladla na srdce, ať se s těmi podivnými
holkami radši nebavím.
Byl podzim a rodiče s mou malou sestrou odjeli na víkend na chalupu. Pro mě
byla v tom věku ostuda jet někam se svou s mámou a tátou. Zůstala jsem sama
doma, i když se to mámě moc nelíbilo, nechala mě. Už se stmívalo a já byla
domluvená s kamarádkami, že dnes u mě přespí. Dlouho nešly, tak jsem si
říkala, že se asi na mě vykašlaly. Za chvíli ale zazvonil zvonek u dveří. Promiň,
my jsme se zdržely v jednom obchodě, koukej, co máme, povídala mi s
nadšením Míša. V tašce byly černé svíce, tmavé hábity a spiristická deska. Co
to jako má hergot být? Vyhrkla jsem se strachem v očích. Neboj, všechno ti
vysvětlíme, odpověděly jednohlasně. Černé svíce daly v obýváku do kruhu,
zapálily je a něco u toho divně mumlaly. Poté mi řekly, co se chystají udělat.
Měly jsme vyvolat nějakého boha O-YAMU, který nám měl dát vše, co
budeme chtít. Byla jsem tou myšlenkou nadšená a souhlasila jsem.


Oblékly jsme si na sebe černé hábity s kapucí a sedly si do kruhu z černých
svící. Uprostřed byla spiristická deska s ukazovátkem. Chytly jsme se za
ruce a holky začaly něco odříkávat. Měla jsem v sobě nepříjemný pocit.
Poté se Míša zeptala: Jestli jsi mezi námi, dej nám znamení! Nic se nedělo.
Holky, já to už dělat nechci, bojím se, jdu pryč, řekla jsem tiše. Najednou se
všechny plameny svíček zvětšily do výšky. Lekla jsem se. Chtěla jsem se
odtrhnout, ale nešlo to. Míša s Dášou se tvářily spokojeně. Šel z nich strach.
Ukazovátko se na desce zničehonic začalo hýbat a ukazovat písmena.
Napsalo to slovo: ďábel. V tu chvíli svíčky zhasly a my jsme se mohly pustit.
Srdce jsem měla až v krku. Míša byla vystrašená jako já, ale s Dášou to ani
nehnulo. Tak jsme vyvolaly ďábla, řekla s klidem Dáša a smála se. Cože? To
snad nemyslíš vážně? Zakřičela jsem na ni. Víte co, holky? Sbalte si ty svý
krámy a koukejte vypadnout, nechci s vámi už nic mít! Naštvaly se a odešly.
Celou noc jsem měla rozsvícenou všechna světla. Druhý den ráno mi ale
volala mamka Míši a pak i Dáši, jestli nejsou holky u mě. Nevěděla jsem,
kam odešly. Holky se ale neobjevily ani během dne a nebylo po nich vidu
ani slechu. Bylo vyhlášeno pátrání, prozkoumávalo se okolí, ale nikdy se
nenašla žádná stopa. Jen já jsem tušila, kdo by mohl za jejich zmizením
stát, ale raději jsem to nikomu neřekla... stejně by mi nikdo nevěril!


Další články


Kam dál