V časové smyčce?

8. července 2018 v 22:02 | Jana P. |  Tajemné skutečné příběhy
Tohle se mi stalo o víkendu 6. 10. 2013. Pravidelně jezdím na víkendy z
Prahy na chatu, cestu znám jak své boty, mohla ych po ní snad jet i se
zavřenýma očima. Z chaty jsem odjížděla cca ve 20 hodin. Po pár
kilometrech jsem dojela ke staženým závorám, než projely 2 vlaky a
závory se opět otevřely, stálo za mnou cca 5-6 aut. Přes přejezd směr
Praha jsem přejížděla jako první. Najednou jsem se zarazila, protože
jsem zjistila, že vůbec nevím, kudy jedu. Měla jsem být necelý
kilometr od přejezdu v zástavbě kolem silnice, ale jela jsem
volným prostorem, i když po silnici. Nebylo možné, že bych během
toho necelého kilometrů někde špatně uhnula, protože prostě
nebylo kam! Zmqteně jsem se rozhlížela a zjistila, že silnice je
užší, než jsem v těchto místech zvyklá, nemá bílou středovou čáru
ani bílé okraje a že za mnou žádné auto z těch, co předtím stála
se mnou u závor, nejede. Jsem si 100% jistá, že mě žádné
nepředjelo a také je jen velmi málo pravděpodobné, že by všechny
auta končila svoji jízdu těsně za záavorami. Snažila jsem se zjistit,
kde proboha můžu být a vtom jsem zahlédla skupinku dimů, které
jsem poznávala. Problém byl ale v tom, že to byla osamocená
skupinka několika prvorepublikových domů, zatímco já jsem
zvyklá je vídat obklopení novějšími domy. To už mi začalo být
jasné, kde jsem, ale stejně nic nesouhlasilo. Mezi domy a silnicí
měl být supermarket a silnice tu měla mít 3 jízdní pruhy s
moderním jasným osvětlením, po levé ruce jsem měla mít malou
továrničku a za ní pak podle silnice měly být opravdu statné
stromy. Nebylo tam ale nic, jela jsem v naprosté tmě, kterou
osvětlovaly jen moje reflektory a měsíc a namísto mohutných
letitých stromů rostly cca dvoumetrové tenoučké stromečky.
Napadlo mě, že jsem sice na správném místě ale ve špatném
čase. Vůbec jsem si to neuměla vysvětlit, nerozuměla jsem
tomu, ale cítila jsem, že propadám panice. Padala naa mě šílená
hrůza a děs. Jediné, co mě napadlo, bylo, že nesmím zastavit a
naopak musím jet dál, pokud možno co nejrychleji. Přidala jsem
plyn a ujížděla, přede mnou ani za mnou nikdo. Po dalším cca
kilometru jsem zahlédla stranou skupinu chat, které sice byly
postavené také ještě za první republiky, ale tehdy ještě neměly
zavedenou elektřinu. Nyní se jim z těch pár osvětlených oken
linulo silné, jasně elektrické světlo a vtom jsem před sebou na
silnici zahlédla pár aut, patrně těch, které předtím u závor stály
původně za mnou, a i okolí mi bylo opět důvěrně známé.
Všechno bylo zase najednou tak, jak má být. Vůbec si neumím
vysvětlit, co se dělo, připadalo mi to, jako když jsem ty cca 2-3 km
projela v nějaké časové smyčce, ve které jsem se dostala do doby
dávno minulé. Skutečně pevně doufám, že už se mi nic podobného
v životě nestane. Byla to opravdu hrůza, bezmoc a strach, jak vše
dopadne, jestli se z toho divného času dostanu, nebo ne.

Zprávy od Sašenky?

8. července 2018 v 21:09 | Mirka H. |  Tajemné skutečné příběhy
Když mi umřela Sašenka (králičí slečna), vyčítala jsem si, že jsem tomu možná
mohla zabránit. Vyhledala jsem pro ni sice pomoc u veterináře, ale co když
jsem to měla udělat už dřív? Zdrcená jejím odchodem a nesmířená v záplavě
slz, vzala jsem její těličko do náruče a prosila ji, aby odešla tam, kde bude
šťastná a kde už nebudou žádné bolesti. Pohřbili jsme ji s přítelem na zahradě
za domem vedle hrobečku našeho pejska. Večer jsem jim tam šla zapálit
svíčku a poprosila anděly o jejich ochranu tam za duhovým mostem. Po pár
dnech jsem bloumala po náměstí. Chodila jsem od jednoho obchodu k
druhému. Napřed jsem navštívila knihkupectví, tam jsem si něco vybírala v
podrřepu mezi drobným zbožím, které měli vystavené v krabicích na zemi.
Když jsem zvedla hlavu, kopla mě do oka knížka s nádhernou fotkou
ušáka na titulce. Byla to knížka o chovatelství králíků. Všechno se ve mně
sevřelo úzkostí. Když jsem opustila tento obchod, vešla jsem po chvíli do
dalšího obchodu, kde jsem kupovala svíčky na hrob. Při placení u pokladny
jsem si všimla, že tam, jak mají pokladní k prodeji cigarety a žvýkačky,
mají také zapalovače. Zaujalo mě to, přestože nekouřím. Ten, co mě
zaujal, byl s obrázkem králíčka. Tohle jsem už považovala za něco víc než
tzv. náhodu. Poslední obchod v tom dni jsem navštívila cíleně, chtěla jsem si
v něm koupit fotoalbum. Když jsem jedno pěkné vybrala a dala do košíku,
nedalo mi to a šla jsem se podívat do sousedních regálů. Tam měli dětské
paátníčky naskládané do komínků na sobě. Ten úplně nahoře měl na
obalu jako jediný krásného králíčka. Tolik králíčků v jednom dni už
muselo něco znamenat. Bylo to nějaké znamení. Od andělů, možná
přímo od Saši. Včera jsem vzala do ruky andělské karty od Doreen. Myslela
jsem při tom na Sašu, pak jednu vytáhla. Byla to karta Zvířata, která
znamená velké citové pouto se zvířaty a pozdrav od mazlíčků, kteří už
odešli se vzkazem, že se mají hezky, jsou šťastní. Začala jsem moc
brečet a zkusila si vytáhnout znovu. Znovu jsem zamíchala karty a
tentokrát si vytáhla karty dvě. Ta první byla zase karta Zvířata a druhá
Láska. V tu chvíli jsem si byla téměř jistá, že Saša je tam, kde má být, a
že je vše v pořádku, protože je šťastná.


Rozkoučení s kamarádem

8. července 2018 v 20:56 | Lenka B. |  Tajemné skutečné příběhy
Nedávno zemřel po delší nemoci náš kamarád. Bohužel jsem se to dozvěděla
až den po jeho pohřbu, a tak jsem se s ním nemohla rozloučit. Asi dva dni
poté se mi zdál sen: Naše parta několika lidí seděla na terase ve dvoře
jakéhosi hotelu. Všichni jsme v pohodlí křesel mlčeli, popíjeli a kouřili.
Kamarád, sedící vedle mě, vzal najednou moji ruku do své, široce se
usmál a dlouze mi ruku políbil. Byl moc hubený, s nezvykle bíkými vlasy
i vousy, nějak divně v obličeji zažloutlý. Já mu jen pošeptala: Ty jsi tak
hrozně zhubl... A druhý známý, sedící v zahradním křesle vedle nás, v
klidu řekl: To se nediv, dyť je mrtvej. V tu chvíli mě i v tom snu napadlo,
že se přišel se mnou rozloučit, když jsem zmeškala jeho pohřeb. Potom
jsme vyšli na ulici před hotel a zjistili, že sme v nějakém městě kdesi v
Americe, kam jsme se vždy chtěli podívat. Tak se nám oběma splnil
dávný sen. Běželi jsme spolu ulicí a skoro tančili, až jsem se s úsměvem
a nádherným pocitem štěstí vzbudila a myslela na svého kamaráda, jak
krásně jsme se rozloučili. Věřím, že se mnou opravdu byl.


Noční zjevení

8. července 2018 v 20:31 | Jana Z. |  Tajemné skutečné příběhy
Den skončil a já jsem šla spát do mého podkrovního pokoje. V devatenácti
jsem ještě bydlela u rodičů, takže v domě jsem sama nebyla. Měsíc svítil
do pokoje střešním oknem a já jsem v klidu usnula. Nevím proč, ale asi
tak kolem půlnoci jsem se probudila a v protějším rohu místnosti jsem
uviděla tmavou postavu v dlouhé noční košili. Nelekla jsem se, protože
jsem si myslela, že je to moje maminka, a tak jsem se zeptala: Mami,
co tu děláš? Co potřebuješ? Odpovědi jsem se nedočkala, jen jsem se
dívala a duch se díval na mě. Po chvíli jsem si protřela oči a nikdo už v
pokoji nebyl. Byla jsem zmatená, ale pak mě napadlo, že tomohla být
moje prababička, která se na mě přišla podívat. Zmatená, trochu
vyděšená, ale spala jsem zbytek noci v klidu. Ráno jsem to řekla rodičům
a ti mi odpověděli, že babičku už také viděli. Nevím proč, ale uklidnilo
mě to a víc jsem se tím nezaobírala.

Vrátila se k nám babička?

8. července 2018 v 20:18 | Michaela I. |  Tajemné skutečné příběhy
1. února 2012 nám zemřela naše milovaní babička. Zemřela odpoledne
kolem 14 hodin a tu noc po jejím úmrtí se se mnou stoprocentně přišla
rozloučit. Uprostřed noci mě probudilo ze spánku veliké zářící
bílo-žluté světlo před mojí postelí. Probudila jsem se do plného
vědomí, zahleděla se na to, vyzařovalo to takové teplo a klid a já
okamžitě věděla, že je to babička. Měla jsem z té záře krásný teplý
pocit a cítila se šťastně. Lehla jsem si, měla jsem takovou radost a
normálně pak usnula. A mojí mamce, to je dcera babičky, se ten večer
stalo to, že když se v koupelně připravovala ke spánku a měla
otevřené dveře na chodbu, uslyšela takový šramot. Cítila z chodby,
jako by tam byla babička a zavolala: Mami, jsi tu? V ten okamžik se
jí totálně rozletěla a vyhořela žárovka nad umyvadlem. Zní to
neuvěřitelně, ale když jsme to pak viděli, byli jsme z toho všichni
úplně vyjevení.

Další články


Kam dál